Střední vzdálenost od Slunce 778,2 mil. km Nejmenší vzdálenost od Slunce 740,8 mil. km Největší vzdálenost od Slunce 815,6 mil. km Doba oběhu kolem Slunce 11,86 roku Rychlost oběhu kolem Slunce 13,06 km/s Doba otočení kolem vlastní osy 9 h 50 m 30 s Průměr planety 142200 km až 134700 km Hmotnost 1,9 E+27 kg Hustota 1310 kg/m3 Teplota na povrchu 120 K Chemické složení atmosféry H2, He Magnetické pole 5 E-4 T Měsíce 16

Jupiter má mezi planetami sluneční soustavy výjimečné postavení. Nejen že má ze všech planet největší hmotnost, ale je dokonce 2,5 krát hmotnější než všechny ostatní planety dohromady. Má 11krát větší průměr než Země, je 318krát hmotnější a 1 300krát objemnější. Nalézá se 778 miliónů kilometrů od Slunce. Je to pátá planeta v pořadí od Slunce.

Dráha
Jupiter obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti více než pětkrát větší než Země; jeden oběh trvá přes pět roků.

Rotace
Střední vzdálenost od Slunce činí přibližně 778 miliónů kilometrů. Obíhá tedy asi 5´ dále od Slunce než od Země. Délka Jupiterova roku je 11,86 roku pozemského, ale jeden jupiterův den trvá jen 0,41 pozemského dne. Rotace planety svědčí o tom, že nejen viditelný povrch, ale i vnitřní stavba planety je zcela odlišná od terestrických těles. Podle pohybu podrobností na povrchu lze poměrně snadno stanovit dvě oblasti s odlišnou rotací. Místa s vyšší šířkou, tedy blíže pólům rotují pomaleji - rotace Jupitera tedy připomíná rotaci Slunce. Tato podrobnost ukazuje i na určitou, byť vzdálenou shodu ve vnitřní stavbě obou těles. Údaje o rotaci planety získané z optických pozorování však nemusí věrně odrážet skutečnou rotaci planety, poněvadž jsou ovlivněna prouděním v atmosféře (tato situace je např. velmi výrazná u Venuše). Nízká hustota a rychlá rotace planety (nejrychlejší ve sluneční soustavě) je příčinou, že Jupiter je výrazně zploštělý. Rovníkový poloměr planety je 71 400 km a polární je 67 000 km. Zploštění na pólu tedy vychází na 4 400 km, což je ve srovnání se Zemí vysoká hodnota.

Řez
Názory na vnitřní složení planety se v minulosti značně měnily. Po dlouhou dobu se předpokládalo, že Jupiter je převážně plynné těleso, jen s malým pevným jádrem. Proto se také zdůrazňovala podoba mezi Jupiterem a Sluncem. Dnešní představa je odlišná - Jupiter je s největší pravděpodobností převážně kapalné těleso, s malým pevným jádrem a relativně tenkou vrstvou atmosféry. Malé pevné jádro skládající se ze silikátů a železa. Tlak a teplota jsou zde velmi vysoké. Zejména vysoký tlak byl v minulosti příčinou toho, že se pevné jádro pokládalo za útvar složený z pevného vodíku.

Nad jádrem se nachází tlustá vrstva složená převážně z vodíku. Ta tvoří rozhodující část objemu i hmoty Jupiteru. Vodík je rozdělen do dvou dílčích vrstev, přičemž v obou je kapalný. Spodní vrstva sahá od jádra do vzdálenosti 46 000km od středu planety a skládá se z kovového kapalného vodíku. Druhá vodíková vrstva sáhá do vzdálenosti 70 000km od středu planety. Její hlavní složkou je kapalný molekulární vodík. Znamená to, že stavba Jupitera je zcela odlišná nejen od terestrických těles, ale i od Slunce, jakkoli se Jupiter svými parametry spíše blíží hvězdám. Naopak je velmi pravděpodobné, že chemickým složením se Jupiter Slunci velmi podobá. Zároveň se dnešní složení Jupitera značně podobá složení původní mlhoviny.

Je složen převážně z lehkých prvků, zejména vodíku a hélia - má totiž asi 1 000 krát větší objem než Země, ale hmotnost pouze asi 318krát větší => hustota planety je nižší než u Země, pouze asi 1,33 g/cm 3.

Již delší dobu je známo, že Jupiter vyzařuje více než dvojnásobné množství energie, než jaké přijímá ze Slunce. Dnes se většinou přijímá vysvětlení, podle něhož jde o zbytkové teplo z doby vzniku planety, které se díky ohromné hmotě Jupitera uchovalo dodnes.

Magnetické pole
Jupiter má silné magnetické pole, nejméně desetkrát silnější než zemské. Má opačnou polaritu než zemské magnetické pole a je také mnohem rozsáhlejší (může dosáhnout až ke dráze Saturnu). Magnetosféra Jupitera je dalekosáhle ovlivňována rychlou rotací planety. Jupiter má silné magnetické pole, mnohem silnější než Země. Jeho magnetosféra sahá přes 650 miliónů km daleko - až za oběžnou dráhu Saturnu! (Pozn.: Jupiterova magnetosféra ovšem není ani zdaleka kulová - ve směru ke Slunci dosahuje do vzdálenosti "jenom" pár miliónů km). Je tu velká intenzita procesů, které magnetické pole generují. Uvnitř magnetosféry obíhají velké jupiterovy měsíce. To vytváří celou řadu zajímavých jevů a efektů. Byly nalezeny oblasti s vysokou hustotou nabitých částic, radiační pásy, mezi planetou a měsícem Io dochází k propojení složitými proudovými systémy. Velikost elektrických proudů činí i milióny ampérů. Kolem měsíce Io se v magnetosféře vytváří jakýsi toroidální oblak zvýšené koncentrace iontů vyvržených při vulkanické činnosti z povrchu měsíce. Je registrováno radiové záření pocházející z magnetosféry. Byly pozorovány i mohutné polární záře, vznikající stejně jako u Země.

Galileova měření odhalila nový intenzívní radiační pás mezi Jupiterovým prstencem a vrchními vrstvami atmosféry. Tento nový pás je přibližně desetkrát silnější než Van Allenovy radiační pásy okolo Země. Velmi překvapivý byl objev, že tento pás obsahuje ionty hélia s vysokou energií, jejichž původ je neznámý.

Mytologie
Jupiter (v Řecku Zeus) byl v římské mytologii nejvyšší vládce bohů, panovník na Olympu a patron římského státu. Jupiter byl synem Saturna (řecky Kronos).