vlož si tam obr Nejnovější snímky, které se podařilo pořídit agentuře NASA, svědčí o tom, že blízko pod povrchem Marsu by se ve zmrzlém stavu mohlo nacházet větší množství vody. Alespoň to vyplývá z analýzy snímků, které pořídila sonda MGS (Mars Global Surveyor). Předběžné odhady hovoří o objemu 40 000 km3, což znamená, že pokud by voda roztála, vzniklý oceán by celou planetu pokryl hladinou ve výši 25 centimetrů. V posledním čísle časopisu Nature bylo zveřejněno tvrzení geologů, že řada kopců na Marsu je ze značné části tvořena ledem, přičemž povrch těchto útvarů pokrývají závěje spečeného prachu. Uvedené zmrzlé kopce ledu se přitom nacházejí daleko od známých malých čepiček ledu na pólech Rudé planety, spíše v rovníkové oblasti Marsu..
Geologové údajně odhadují stáří těchto ledovcových kopců na přibližně sto tisíc let a jejich vznik dávají do souvislosti s místními klimatickými periodami, které vzdáleně připomínají cykly pozemských ledových a meziledových dob. V současnosti je zřejmě převládajícím procesem sublimace ledu a opětné vymrznutí vodních par, bez kapalné fáze. V této souvislosti stojí možná za to připomenout i poněkud bizarní teorii Ludvíka Součka, týkající se tvrzení, že "krvavě rudý" Mars je s božstvy války spojován jen přibližně poslední tři tisíce let. Předtím byla například u starých Sumerů a Babyloňanů bohyně války dávána do souvislosti s Venuší. Ludvík Souček z toho vyvozoval, že Mars se stal červeným až před třemi tisíci lety (a předtím na něm mohl být život). Stávající poznání však podobným konstrukcím příliš nepřeje. Představa o tom, že na Marsu se kdysi ve větším množství vyskytovala tekoucí voda, je poměrně odůvodněná, řada koryt na Rudé planetě je opravdu nejsnáze vysvětlitelná působením vodní eroze. Řeky na Marsu ovšem tekly nejspíše před miliony let. Vznik ledovcových útvarů pod povrchem Marsu před 100 000 lety tyto představy sice poněkud modifikuje, k Součkovým třem tisícům let je však stále dosti daleko. A navíc: I samotná přítomnost vody v kapalném stavu znamená pouze možnost života, rozhodně ne nějaký důkaz. Mnohem větší význam má však objev většího množství vody z hlediska dalšího využití Marsu. V první řadě jde samozřejmě o výhodu pro průzkumníky této planety, v budoucnu by však přítomnost vody mohla hrát úlohu i v úvahách o možné kolonizaci Marsu. Dosavadní spíše utopické plány totiž počítaly s tím, že potřebná voda by se na Mars dopravila v podobě komety nebo asteroidu (jejich značnou část představuje právě led). Na manipulaci s tělesy těchto rozměrů přitom zatím pozemská technika nestačí. Pokud by měl být Mars použitelný pro kolonizaci, bylo by samozřejmě potřeba převést vodu do kapalného stavu, jinak řečeno zvýšit průměrnou teplotu Rudé planety. V této souvislosti stojí za pozornost idea, se kterou přišel James Lovelock, autor hypotézy Gaia (teorie tvrdí, že celá Země je něčím na způsob jediného superorganismu). Pokud bychom nějak dostali ze z pozemské atmosféry freony, přebytečný oxid uhličitý a další plyny způsobující nežádoucí skleníkový efekt, prospěli bychom ekologii naší planety. Pokud bychom tyto plyny ovšem navíc dokázali přemístit do atmosféry Marsu, přiblížili bychom místní klima obyvatelnému stavu, protože planeta by se ohřála, led by mohl roztát a získali bychom vodu v kapalném stavu -- základ ekosystémů pozemského typu. Konkrétní realizace těchto představ je však samozřejmě zatím "ve hvězdách". Až dosud se soudilo, že jedním z důvodů nepřítomnosti většího množství vody na Marsu je hmotnost této planety. Díky tomu, že Mars je menší než Země, nedokáže jeho gravitace udržet tak snadno atmosféru. Zejména molekuly vodíku (a vodík vzniká právě rozštěpením vody účinkem záření dopadajícího z kosmu) jsou příliš lehké na to, aby byly gravitací zachyceny a unikají tak do volného prostoru. Následkem toho získává planeta značně oxidovaný charakter (přebývající kyslík z H2O) zřejmě zabraňující vzniku života. Na Zemi se totiž život objevil v prostředí značně redukčním (atmosféra z amoniaku a CO2, v oceánech železo v dvojmocném stavu), kyslík se do ovzduší dostal až mnohem později díky činnosti organismů provádějících fotosyntézu. Poslední objevy však zřejmě ukazují, že nic není tak jednoduché a na Marsu nakonec možná zbylo větší množství vody, než se čekalo -- byť zmrzlé. Mimochodem, na některých měsících Jupitera a Saturna se pod povrchovou zmrzlou vrstvou možná dokonce nacházejí oceány vody (respektive vodných roztoků na způsob solanky) v kapalném stavu. Potřebná teplota je zde udržována díky termálním procesům probíhajícím v jádru těchto těles. Naděje je v tomto případě spojována především s Jupiterovým měsícem Callisto, kde je možnost nějaké formy života rozhodně vyšší než na současném Marsu.
