Historie
V roce 1772 Johann David Titius zjistil, že střední vzdálenosti planet od Slunce se dají vyjádřit jako posloupnost čísel daná vztahem an = 0,4 + 0,3 . 2(n-1) a začínající členem a0 = 0,4, kde an je střední vzdálenost od Slunce v AU a n je přirozené číslo. Dostaneme tedy posloupnost čísel: 0,4 (Merkur); 0,7 (Venuše); 1 (Země); 1,6 (Mars); 2,8 (?); 5,2 (Jupiter); 10 (Saturn).
Zákonitost, kterou Titius objevil, uvedl ve známost Johann Elert Bode, proto se často hovoří o Titiově-Bodeově zákonu. Jeho věrohodnost byla podpořena objevem planety Uranu roku 1781 Herschelem. Později objevené planety Neptun a Pluto již do této řady nezapadají. Zdálo se tedy, že Titius objevil přírodní zákon a že musí existovat planeta, která obíhá ve vzdálenosti 2,8krát větší od Slunce než Země. Chybějící místo v posloupnosti vyvolalo velký zájem astronomů, a proto byla uspořádána celosvětová akce hledání neznámé planety. Roku 1801 objevil Giuseppe Piazzi tělísko, které se pohybovalo po dráze mezi Marsem a Jupiterem. Bylo však daleko slabší než velké planety a zřejmě také menší (později bylo nazváno Ceres). Záhy byla objevena řada dalších těles mezi Marsem a Jupiterem (Pallas, Juno, Vesta). Místo jedné planety byl tak objeven nový druh těles ve sluneční soustavě.

Charakteristika
Rozměry planetek jsou podstatně menší než rozměry planet. Bylo objeveno již více než 7000 planetek. Jen 26 jich má průměr větší než 200 km. Největší z nich jsou Ceres (914 km), Vesta (525 km), Pallas (522 km). Planetky mají také hodně nepravidelný tvar. Přes jejich obrovský počet je však celková hmotnost všech planetek dohromady menší než hmotnost Měsíce. Dráhy planetek jsou velmi různorodé, a to ve všech parametrech. Excentricity kolísají od nuly až po 0,87, sklony opět od nuly až po 50° a střední vzdálenosti od hodnot menších než je střední dráha Marsu až po hodnoty přesahující dráhu Jupiteru. Většina planetek se však pohybuje v prstenu, který má vnitřní poloměr 2 AU a vnější 3 AU. Tento pás není souvislý, ale jsou v něm mezery, nazývané po jejich objeviteli D. Kirkwoodovi. Dostane-li se planetka do Kirkwoodovy mezery, vytlačí ji odtamtud v krátkém čase působení gravitační síly Jupiteru.



Nejznámější

číslo	Název	rozměr v km	poloměr dráhy v AU	oběžná doba - roky	excentricita
1	Ceres	960 x 932	2,766	4,60	0,0779
2	Pallas	570x525x482	2,776	4,61	0,2309
4	Vesta	530	2,361	3,63	0,0903
3	Juno	240	2,669	4,36	0,2579
2060	Chiron	180	13,633	50,7	0,3801
253	Mathilde	66x48x46	2,646	4,31	0,2660
243	Ida	58 x 23	2,861	4,84	0,0451
433	Eros	40x14x14	1,458	1,76	0,2230
951	Gaspra	19x12x11	2,209	3,29	0,1738
4179	Toutatis	4,6x2,4x1,9	2,512	1,10	0,6339
1862	Apollo	1,6	1,471	1,81	0,5600
1566	Icarus	1,4	1,078	1,12	0,8268

Pozn.: Číslo před názvem planetky udává pořadí objevu. Vybrané planetky jsou seřazeny dle svého rozměru.

Trojané
Pro řešení problému tří těles, které na sebe gravitačně působí existuje zvláštní řešení pro případ, že hmotnost jednoho tělesa je vůči ostatním dvěma zanedbatelně malá. V soustavě dvou těžších těles existuje totiž 5 bodů (Lagrangeovy body), ve kterých je výslednice gravitační síly a odstředivé síly nulová. Všechny tyto body leží v rovině oběhu dvou těles, tři z toho na přímce spojující tělesa (nestabilní body) a dva ve vrcholech rovnostranných trojúhelníků se základnou, kterou tvoří spojnice obou těles (stabilní body). Dostane-li se nízkou rychlostí do blízkosti stabilních Lagrangeových bodů třetí, málo hmotné těleso, je přinuceno zůstat trvale v těchto bodech. V soustavě Slunce - Jupiter se do stabilních Lagrangeových bodů dostaly planetky nazvané Trojané.

Zajímavosti
Zajímavou skupinu tvoří planetky se vzdáleností perihelia menší než 1 AU. Některé tyto planetky se totiž mohou srazit se Zemí. První taková planetka byla objevena v r. 1932 a pojmenována Apollo. Podle této planetky byla nazvána celá skupina a dnes do ní patří asi 30 objektů. Všechny tělesa z této skupiny jsou poměrně malá a nelze je sledovat po celou jejich dráhu kolem Slunce, ale pouze při těsných přiblíženích k Zemi.