Zcela dominantní postavení má Titan (5 800 km), větší než planeta Merkur a téměř stejně velký jako Mars. Má poměrně rozsáhlou atmosféru. Podle poměrně husté atmosféry a možnosti skleníkového efektu (vysoké teploty) se usuzovalo, že by Titan mohl být nositelem života. Zatím však jde o příliš odvážnou spekulaci. Průměrná hustota Titanu dosahuje asi 2,1 g/cm3, což by mohlo znamenat, že Titan má křemičitanové a železné jádro. Kolem jádra pak vrstvu "magmatu" z vody s vysokým obsahem rozpuštěného amoniaku. Kůra bude pravděpodobně ledová, snad se zachyceným methanem a se zmrzlými uhlovodíky z řady benzínů a dehtů. Je-li atmosféra skutečně rozsáhlá, je možné, že kůra na některých místech roztává a vytvářejí se "oceány" kapalného methanu; v hlubší vrstvě pak může být roztok amoniaku ve vodě. V každém případě je Titan nesrovnatelný s kterýmkoli tělesem sluneční soustavy.

Jméno	Rok nalezení	Vzdálenost (km)	Oběžná doba (d)	Průměr (km)	Objevitel
Pan	1990	133 583	0,575	20	M.R. Showalter
Atlas	1980	137 640	0,602	37x34,4x27	R. Terrile
Prometheus	1980	139 350	0,613	148x100x68	S. Collins
Pandora	1980	141 700	0,629	110x88x62	S. Collins
Epimetheus	1966	151 422	0,695	138x110x110	R. Walker
Janus	1966	151 472	0,695	198,6x191,2x151,2	A. Dollfus
Mimas	1789	185 520	0,942	397,6	W. Herschel
Enceladus	1789	238 020	1,370	498,2	W. Herschel
Tethys	1684	294 660	1,888	1 059,8	G. D. Cassini
Telesto	1980	294 660	1,888	30x25x15	B. Smith
Calypso	1980	294 660	1,888	30x16x16	B. Smith
Dione	1684	377 400	2,737	1 120	G. D. Cassini
Helene	1980	377 400	2,737	32	?
Rhea	1672	527 040	4,518	1 528	G. D. Cassini
Titan	1655	1 221 850	15,945	5 150	Ch. Huygens
Hyperion	1848	1 481 100	21,277	370x280x226	W. C. Bond
Japetus	1671	3 561 300	79,330	1 436	G. D. Cassini
Phoebe	1898	12 952 000	550,48 *	230x220x210	W.H.Pickering

* ... retrográdní směr obíhání

Titan
má jako jedinýměsíc sluneční soustavy vlastní atmosféru, která se skládá hlavně z dusíku s příměsemi methanu a kyanovodíku. Poměry na Titanu se podobají těm, které vládly na planetách brzy po jejich vzniku,a lze předpokládat, že tam probíhají reakce, jež na Zemi daly posléze vzniknout životu. Voyager 1 se přiblížil k Titanu na 6500 km v roce 1980 a údaje, které vyslal na Zemi, prokazují přítomnost atmosféry dokonce s dvojnásobným tlakem, než jaký panuje na úrovni moře na Zemi. Povrch Titanu je zřejmě pokryt obrovskými oceány kapalného methanu, ale nelze je spatřit, protože jsou pokryty oranžovým oparem, podobným, s jakým se setkáváme na Zemi v podobě fotochemického smogu.