Před 4,5 až 4,4 miliardami let. V prvopočátcích své existence byl Měsíc jen žhavou koulí roztaveného magmatu. Ve stejné době se začala utvářet jeho kůra, která měla dost odlišnou hustotu a rovněž i složení než nitro. Množství oxidu hlinitého bylo z útrob Měsíce transportováno do jeho kůry za vzniku plagioklasu. V několik stovek kilometrů hlubokém oceánu roztavených hornin vypluly krystaly světlého živce na povrch a vytvořily driftující ,,ostrůvky"` anortozitů - nejstarší měsíční horniny, která je společná pro všechny světlé měsíční pevniny. Podle radioizotopických měření se její stáří pohybuje okolo 4,45 miliard let. Magma, které se dostalo až k povrchu, rychle chladlo. Následná sprška meteoritů tuto anortozitovou kůrku silně promíchala. Ve stejné době začaly krystalovat i minerály olivínu a pyroxenu bohaté na hořčík a železo, které zásluhou své větší hustoty začaly vytvářet plášť.

Před 4,4 miliardami let. Krystalizace pokračovala v přísunu anortozitových hornin do kůry a také v obohacování pláště pyroxenem a olivínem. Zajímavé je, že konvektivní proudění magmatu nebylo rovnoměrné po celém Měsíci. To mohlo způsobit dosud neobjasněnou odlišnost přivrácené a odvrácené strany. Krystalizace rozmanitých minerálů způsobila změny složení magmatu. Nakonec zůstaly pod lehkou kůrou jen malé zbytky magmatu bohaté na železo a titan. Toto zbytkové magma bylo obohaceno nekompatibilními prvky, mezi něž patří draslík (K), vzácné zeminy - rare earth elements (REE) a fosfor (P). Z názvů těchto prvků pak získáme akronym KREEP. KREEP-bazalty jsou typické pro lunární brekcie (horniny stmelené z drobných úlomků různých hornin). Ačkoli se KREEP-bazalty formovaly především pod povrchem a mají své působiště ve vyšší anortozitové kůře, dostaly se zásluhou prudkého bombardování i na povrch. Jejich stáří se pohybuje kolem 4,33 miliard let. Kresba publikována s laskavým svolením autora: David A. Hardy

Před 4.4 až 4,3 miliardami let. Měsíční kůra se stále více ochlazovala, ale nitro bylo ještě poměrně horké, více než 1300 Kelvinů. Hustší materiál podlehl tlaku spodních vrstev, rozpraskal a na povrch vyvěraly lehčí horniny z pláště, zatímco hustší materiál se nořil do kůry. Cestou z pláště bohatého na hořčík se však lehčí horniny začaly znovu tavit. Vytvořilo se řídké magma (Mg asociace), které bylo při svém výstupu kontaminováno zbytky pyroxenu, olivínu a obohaceno starším anortozitovým pláštěm. Krystalizace v chladnoucí kůře produkovala horniny podobné těm, které se na Zemi nacházejí v intruzích bazaltového magmatu. Jsou to hrubozrnné horniny s olivíny a plagioklasy (dunity a troctolity) a horniny s pyroxeny a plagioklasy (nority a gabro).

Před 3,9 až 3,8 miliard let. V této době probíhala éra silného kosmického bombardování. Gigantické impakty způsobily velké změny rozsáhlých oblastí měsíčního terénu. Jedna z prvních velkých pánví na přivrácené straně byla Nectaris basin, která vznikla při dopadu planetky před 3,92 miliardami lety. Posledním impaktem této dramatické éry byl vznik obří Imbrium basin před 3,85 miliardami let. Mocná vrstva vyvrženého materiálu (Fra Mauro formace) pokryla téměř celou polokouli přivrácené strany.

Před 3,8 až 2 miliardami let. Po intenzivním bombardování byla měsíční kůra na mnohých místech rozpraskaná do velkých hloubek. Právě těmito trhlinami se začala na měsíční povrch rozlévat čedičová láva natavená v hloubce 100 až 250 kilometrů radioaktivně generovaným teplem z nitra Měsíce. Byly to bazalty bohaté na oxidy železa a titanu, s nízkým obsahem alkalických prvků sodíku a draslíku. Čedičová láva podobající se hustotou motorovému oleji zaplavovala okolní terén. Výlevy lávy probíhaly v několika etapách. Postupně se tak na sebe navršily vrstvy utuhlého magmatu, které dnes sledujeme v podobě známých měsíčních moří. Přílivové usazeniny z Jižní Afriky prozrazují, že před 3,2 miliardami lety Měsíc oběhl Zemi za 20 dní a že byl o 25% blíže k Zemi než dnes (48 zemských poloměrů). Země tenkrát rotovala také rychleji: za jeden rok uběhlo 550 dní.




Poslední dvě miliardy let. Náš soused změnil od té doby svou tvář jen nepatrně. Jakmile na něm vyhasla vulkanická aktivita, stal se mrtvým tělesem, které z hibernace vyrušil jen občasný dopad kosmického projektilu. Odhaduje se, že během jednoho roku zasáhne Měsíc od 80 do 150 meteoroidů s hmotnostmi od 100 gramů do jedné tuny.

Před 500 miliony let. Odhaduje se, že Měsíc se tehdy nacházel ve vzdálenosti asi 56 zemských poloměrů (oproti dnešním 60) a délka pozemského dne tehdy činila necelých 20 hodin.