Střední vzdálenost od Slunce 149,6 mil. km Nejmenší vzdálenost od Slunce 147,0 mil. km Největší vzdálenost od Slunce 152,0 mil. km Doba oběhu kolem Slunce 365,256 dne Rychlost oběhu kolem Slunce 29,79 km/s Doba otočení kolem vlastní osy 23 h 56 m 4 s Průměr planety 12714 km až 12756 km Hmotnost 5,976 E+24 kg Hustota 5520 kg/m3 Teplota na povrchu 295 K Chemické složení atmosféry N2, O2,CO2 Magnetické pole 5 E-5 T Měsíce 1

Země je nejpestřejší planetou sluneční soustavy. Modrý nádech jí dodávají moře a oceány, objevuje se i hnědá, žlutá a zelená barva pevnin a nechybí ani bílá, protože v průměru vždy asi z poloviny je Země pokryta oblačností. Svou velikostí, polohou a chemickým složením je příbuzná s planetami zemského typu - Merkurem, Venuší a Marsem. Dosud je to jediná planeta, níž víme, že na ní existuje život.

Země má mezi ostatními planetami sluneční soustav zvláštní postavení v tom smyslu, že na ní žijí lidé a posuzují okolní vesmír měřítky vycházejícími z pozemkých podmínek. Jinak však není výjimečnou planetou ani rozměry, ani zvláštnostmi dráhy nebo vlastnotmi tělesa. Výjimečnost Země je však dána tím, že souhrn fyzikálních a okamžitých podmínek vytvořil vhodnou situaci k vzniku a uchování života; tato okolnost pak dalekosáhle ovlivnila i další vývoj podmínek na jejím povrchu. Další jedinečnost Země spočívá v tom, že pouze na této planetě se zachovala voda v tekutém stavu a napomohla tak vzniku a vývoji života.

Tato voda, která postupně vymílala skály, přispěla k proměně reliéfu zemského povrchu.

Země jako planeta
Obecně lze říci, že Země je těleso nepravidelné, které můžeme vystihnout tzv. geoidem, tedy plochou spojující místa stejného gravitačního zrychlení. Ve skutečnosti není Země přísně symetrická podle roviny rovníku, ale severní polokoule vykazuje určité převýšení v oblasti pólu a naopak méně konvexní povrch ve středních zeměpisných šířkách. Na jižní polokouli je tomu naopak; proto se někdy hovoří o hruškovitém tvaru planety (tento termín se ovšem nesmí brát doslova, poněvadž vesměs jde o nepatrné odchylky od ideálního tvaru). Kromě toho vykazuje Země značnou nerovnoměrnost mezi oběma polokoulemi v tom směru, že na severní polokouli je soustředěno daleko větší množství pevnin než na polokouli jižní.

Země má jedinou přirozenou družici Měsíc.

Těleso planety

Povrch Země je dnes díky družicím zmapován dokonale, ale naše znalosti o nitru Země jsou jen kusé. Přímá pozorování a měření se týkají jen velmi tenké povrchové vrstvy planety, dosažitelné hlubinnými vrty. Ostatní informace jsou založeny pouze na sledování toho, jak se seizmické vlny šíří v podpovrchových vrstvách. Podle dnešních představ jsou těžké prvky, převážně železo, v jádru, zatímco v plášti a kůře jsou ostatní lehké prvky jako je hliník, křemík, draslík, hořčík a jiné.

Dráha
V minulosti byla Země opakovaně postižena vlnami ledových dob (prudké snížení teploty, což mělo za následek pronikavé rozšíření rozlohy polárních i vysokohorských ledovců). Příčinou ledových dob mohou být periodicky se opakují změny elementů zemské dráhy. Tyto změny nemusí být nijak veliké - podmínky na povrchu Země tvoří velmi vyvážený systém, velmi citlivý na nejrůznější zásahy. Navíc je nutné uvážit, že dráha Země je zřejmě velmi šťastně umístěna v prostoru planetární soustavy. Podle některých výpočtů se zdá, že by stačilo, aby střední vzdálenost Země od Slunce byla jen o 20 až 30% menší a Země by možná dospěla do stejného stadia jako Venuše. Při poněkud větší vzdálenosti od Slunce by na Zemi mohla vzniknout trvale ledová doba podobně jako na Marsu.

Rotace
Země se nachází přibližně 150 miliónů kilometrů od Slunce, svůj oběh uskuteční za 365,25 dne, otočku kolem vlastní osy za 23 h 56 minut Země nemá rotaci rovnoměrnou, ale projevují se jednak periodické sezónní odchylky během roku, jednak nepravidelné, rychlé změny s hodnotou více milisekund. Oba tyto druhy změn se připisují změnám v rotačním momentu celé planety, vyvolaným zejména přesuvy v hydrosféře. Kromě uvedených změn se v rotaci Země ještě vyskytuje sekulární variace, tedy pozvolné brzdění rotace, jehož hodnota se udává jako 0,01 s za století. Tuto změnu lze připsat tomu, že se Země jakoby brzdí o slapové vlny, které v její hydrosféře i v pevném tělese vyvolává přitažlivost Slunce a zejména Měsíce. Energie potřebná pro přeformovávání Země do tvaru slapových vln se odebírá právě z energie rotační. V každém případě to znamená, že se rychlost Země zvolna zpomaluje a den se stále prodlužuje. Důkazem toho jsou např. nálezy starých korálů, zachycujících ve své struktuře časové cykly podobně jako letokruhy stromů.
Precese
Rotační osa Země se otáčí jako dětská káča jednou za méně než 26 000 let. Důsledkem tohoto pohybu nazývaného precese je, že polární hvězda není stále jedna a tatáž hvězda.

Řez

Zemská kůra má rozdílné vlastnosti na kontinentech a v oceánech. V kontinentální kůře se rozlišují tři vrstvy. Svrchní byla nazvána vrstvou granitovou. Pod ní leží vrstva bazaltová. Mocnost kontinentální kůry kolísá od 25 do 80 km. Oceánská kůra má jednodušší stavbu a podstatně menší mocnost. Chybí v ní granitová vrstva. Zemský plášť sahá do hloubky kolem 2 900 km. Stejně jako kůra je i plášť heterogenní. Předpokládá se, že plášť je v pohybu. Hmota se přemisťuje v podobě konvekčních proudů velmi nízké rychlosti, které se považují za jednu z hlavních příčin tektonických deformací zemské kůry. Zemské jádro tvoří největší objem Země (16 % objemu, 30 % hmotnosti a 54 % poloměru Země). Přibližně v hloubce 5 000 - 5 100 km leží plocha nespojitosti, která se považuje za rozmezí mezi tekutým vnějším jádrem (Ni, Fe, S, Si, O) a pevným vnitřním jádrem (Fe, Ni, FeS; teplota 6 000 K). Výpočtem se zjistilo, že zemské jádro by za dobu trvání Země vychladlo na mnohem nižší teplotu, než jakou skutečně dnes má. Zdrojem energie, která způsobuje ohřívání jádra jsou radioaktivní přeměny látek v nitru Země, zejména uranu, thoria a draslíku. Při těchto přeměnách z jader vyletí rychlé částice alfa (jádra helia) a beta (elektrony), které narážejí do okolních částic, rozkmitají je a tím látku zahřejí.

Magnetické pole Země

Země je jednou z planet, která má vlastní magnetické pole. To je důsledkem existence kovového jádra a vzniká kombinací dvou jevů: jednak rychlého otáčení Země, jednak konvekce (proudění) v jádře. Tvar magnetického pole hodně ovlivňuje sluneční vítr, který na přivrácené straně Země ke Slunci stlačuje siločáry magnetického pole směrem k Zemi a naopak na noční straně jsou siločáry značně protažené a zasahují až za dráhu Měsíce. Země je také obalena dvěma slupkami, ve kterých se soustřeďují elektrony a protony. Slupkám se říká radiační pásy nebo také van Allenovy pásy. Tyto pásy nedovolí proniknout částicím s malou energií k povrchu a odrazí je zpět do meziplanetárního prostoru. Magnetické indukční čáry se v blízkosti magnetických pólů přibližují zemskému povrchu a vstupují do vysokých vrstev atmosféry. Rychlé částice tam narážejí do molekul a atomů vzduchu, dodávají jim energii a atomy tuto energii vyzařují v podobě viditelného světla. Tomuto jevu se říká polární záře.

Magnetické pole chrání povrch planety před některými druhy záření z vesmíru, které mají pronikavé účinky na živou hmotu. V minulosti se magnetické pole velmi často měnilo a dokonce se měnila i jeho polarita. Období s dnešní i opačnou polaritou byla různě dlouhá a zdá se, že se střídala nepravidelně. Není vyloučeno, že relativně náhlé změny, např. opakovaná vyhynutí celých skupin organismů, mohly souviset právě se změnami magnetického pole.