Při porovnání z hlediska procentního zastoupení jednotlivých základních typů povrchů s jinými tělesy zjistíme, že se povrch Země značně liší. Odlišnosti jsou dány především procesy, které rychle zahlazují stopy starších procesů vodní, větrná eroze, sedimentace, vulkanická činnost, činnost organismů, lidská činnost atd. Do této kategorie patří i globální desková tektonika, která má na svědomí mimo jiné i vznik vrásenných pohoří. Vrásenná pohoří velmi významně ovlivňují tvář naší planety. Oproti jiným tělesům na Zemi nenajdeme příliš mnoho kráterů důsledků impaktů těles na Zemi. V současné době je známo asi 140 větších impaktních struktur, které byly vědeckými metodami rozpoznány. Jen málo z tohoto počtu bychom však byli schopni rozpoznat bez použití geofyzikálních metod a podrobného mineralogického průzkumu. Erozní činnost velmi rychle zahlazuje stopy po menších impaktech. Eroze postupuje rychlostí přibližně 1 cm za 1 000 let. To znamená, že kráter o průměru 1 km a hloubce 100 metrů zmizí již za 10 miliónů let. Z hlediska geologického vývoje je to jen okamžik. Na obrázku vidíte vzhled nevelkého impaktního kráteru Aouelloul v Mauretánii. Povrch planety je dnes díky družicím zmapován dokonale. Celkem 70,8 % povrchu pokrývají oceány. Hmotnost vody v nich se odhaduje na 1,369 . 1019 kg. Hmotnost ledovců se odhaduje na 2,3 . 1019 kg, sladké vody na 5.1017 kg. Koloběhem vody v přírodě dochází k rozpouštění minerálů. Jejich koncentrace se pak pohybuje v rozmezí 10 mg až 100 g/l.

Podstatné je to, že zemská kůra není jednolitá, ale skládá se zhruba ze 14 hlavních tzv. litosférických desek. Litosférická deska zahrnuje kůru a horní část svrchního pláště. Tyto desky se vůči sobě čile pohybují. Rychlost pohybu se sice měří na centimetry, maximálně desítky centimetrů za rok, ale v geologických dějinách to znamená globální přesuny litosférických desek po povrchu Země. Litosférické desky se pohybují po tzv. astenosféře, která je v plastickém stavu. Astenosféra je vyšší částí svrchního pláště. Planety Merkur, Venuše i Mars mají pouze jednodeskovou kůru. Země jako jediná známá planeta má kůru vícedeskovou. Tato skutečnost se odráží ve zvláštním druhu tektonické činnosti, kterou souhrnně nazýváme deskovou tektonikou. Pohyb litosférických desek je vyvoláván konvekčním prouděním ve svrchníJsou případy, kdy podobné procesy můžeme sledovat i v kontinentálních oblastech. m plášti. V místech výstupů plášťového materiálu, tzv. středooceánských valech, dochází k rozšiřování oceánského dna (magmatický materiál se vklíňuje mezi dvě litosférické desky). K těmto procesům nemusí nutně docházet v oceánech.

Typickým příkladem je východoafrický rift, který se táhne od severu Rudým mořem, vstupuje na pevninu a směřuje přes Etiopii, Keňu, Ugandu, Tanzánii na jih až do Mosambiku. Východoafrický rift je znám nejen velkými východoafrickými jezery (např. Tanganjika, Malawi aj.), která vznikají v průrvách zemské kůry, ale také sopečnou činností. Dochází zde k rozestupování dvou listosférických desek: somálské desky na východě a africké desky na západě. V některých ohledech se však východoafrický rift od středooceánských hřbetů liší (např. je zde jen malá doprovodná seizmická činnost). Jestliže jsou místa, kde se od sebe desky vzdalují, musí existovat i místa, kde se dvě litosférické desky setkávají. Tato místa označujeme jako subdukční zóny. V těchto zónách se jedna z desek podsunuje (noří) pod druhou a materiál kůry je pohlcován zpět do pláště. Vesměs se jedná o oceánské desky, které se podsouvají pod desky kontinentální. Typickým příkladem subdukční zóny je západní pobřeží Jižní Ameriky. Oceánská deska se podsouvá pod desku kontinentální. Tento proces vytvořil mohutná pásemná pohoří lemující celé toto pobřeží s četnými projevy vulkanismu. Vzájemné pohyby litosférických desek jsou i zdrojem zemětřesení. Jednotlivé desky mohou praskat, vzájemně se pohybovat. V místech vzájemného dotyku se nachází řada epicenter zemětřesení. Velmi zajímavým místem je oblast Kalifornského zálivu. Severní část západního pobřeží Severní Ameriky a západní pobřeží Mexika patří k subdukčním zónám, kdežto oblast Kalifornského pobřeží nikoliv. Oblast Kalifornie (v okolí města San Francisco) je v podstatě pokračování východopacifického oceánského hřbetu (valu), který pokračuje na pevnině. Je to oblast seismicky velmi aktivní, a to především díky posunům (vertikálním i horizontálním) jednotlivých rozpraskaných bloků kůry podél nesčetných zlomů, které se zde nacházejí. Nejznámější je oblast zlomu San Andreas. Následky těchto posunů velmi neblaze pociťuje tamní obyvatelstvo v podobě častých a mnohdy velmi ničivých zemětřesení. Existují však i místa, kde dochází k setkání dvou kontinentálních desek (kontinentální kůra je mocnější než kůra oceánská) a k úplné subdukci nedojde. Desky se začnou srážet, drobit. To vede ke vzniku mohutných vrásenných pohoří, například Himalájí, které vznikly srážkou indické a euroasijské kontinentální desky. Desková tektonika způsobuje nejen pohyb kontinentů po povrchu zemském, ale také jakousi recyklaci materiálu. Oceánská kůra, včetně mohutných vrstev usazenin organického i anorganického původu se dostává do pláště, kde je přetavována. Oxid uhličitý je organismy vázán z atmosféry do uhličitanů (H2CO3) a dostává se zpět do pláště. Při následných procesech v kůře a svrchním plášti je oxid uhličitý vyžíhán a vrací se zpět do atmosféry. Vzhledem k tomu, že větší koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře vede k výraznému zvyšování skleníkového efektu, který na Venuši způsobil totální přehřátí atmosféry, se stává desková tektonika stabilizujícím prvkem zemského klimatu.